Pověsti

Příběhy z dávných časů

O pernštejnském zubrovi

Podle nejstarší verze erbovní pověsti se praotec rodu Pernštejnů jmenoval Vaněk (Věnava) a pocházel z uhlířské vsi ležící nedaleko dnešního hradu Pernštejna. Jeho příběh se měl udát již v 6. století našeho letopočtu.

Tehdejší bájný vůdce země, markrabě moravský Jošt Vilibald Brandenburg, dlel právě na hradě Zubštejně. Po hlubokých lesích v okolí hradu se už dlouho potuloval divoký zubr, který škodil lidem a mnoho jich dokonce zabil. Markrabě vyhlásil, že bohatě odmění toho, kdo kraj zubra zbaví.

I uhlíř Vaněk zvíře mnohokrát v lese potkal, a kdyby před ním nevylezl na strom, jistě by jej také zahubilo. Jednoho dne, když Vaněk před zubrem utíkal, ukryl se ve své lesní boudě. Zubr na něj začal tak dorážet, že uhlíř už nevěděl kudy kam. Vzal tedy kus chleba, napíchl na prut a podal zvířeti. Tak mu podával postupně všechen chléb, co měl, a zubr se nakonec uklidnil. Ale nejen to - Vaněk mu podával chléb vždy, když jej v lese potkal, a nebezpečné zvíře si postupně tak ochočil, že zubr bez něho nechtěl být a všechno si nechal líbit.

Když Vaněk viděl, že zvíře je ochočené, provlékl mu nozdrami houžev, upletenou z mladého líčí. Zubra přivedl na hrad Zubštejn k markraběti. Užaslý markrabě pochválil uhlíře za to, že zvíře nezabil, ale přivedl je živé. Vaňka bohatě odměnil pozemky, hrady a vesnicemi. Získal veškerá území, která dokázal obejít za jeden den od slunka východu do slunka západu. A byl to věru dobrý chodec;-)

Na jednom vrchu, jemuž říkali Bezvín, začal si pak někdejší uhlíř stavět hrad, kterému bylo z markraběcí vůle dáno jméno Pernštejn. A na paměť své chytrosti, s jejíž pomocí ovládl divoké zvíře, měl uhlíř i jeho potomci právo užívat jako rodový erb zubří hlavu s houžví v nozdrách. Právě ona houžev byla chápána jako velmi podstatná součást znaku, neboť symbolizovala chytrost a rozvahu, která přemáhá hrubou sílu, v tomto případě symbolizovanou zubrem.

 

Kunětické třešně

V době, kdy na Kunětické hoře sídlil pan Vilém z Pernštejna, těžce se mu roznemohl synáček Vojtěch. Rmoutil se proto nejen pan Vilém, nýbrž rmoutily se i děti z krčmy na úpatí Kunětické hory, kde tehdy zůstával chmelař a krčmář Jiřík.

Malý Vojtěch byl hošík velmi milý a laskavý. Častokrát seběhl pod hrad, hrával si s dětmi a brával je i s sebou do hradu. Měl-li cos lepšího k snědku, nezapomněl se s nimi podělit.

Děti denně toužebně vzhlížely vzhůru k bráně, neobjeví-li se v ní snad již Vojtíšek opět uzdraven, a když se dozvěděly, že je těžce nemocen, že ještě velmi dlouho bude trvat, nežli přijde mezi ně, rozhodly se, že ho navštíví samy.

  "Čím ho potěšit, jaký dárek s sebou vzít?" přemýšlely starostlivě jejich mladé hlavy.

Na úpatí hory rozkládal se tehdy sad, v němž se náramně dařilo třešním. Byla právě doba jejich zrání. Třešně byly krásně rudé, šťavnaté a sladké, takže se při pohledu na ně sbíhaly dětem sliny na jazyku. Však se již o nich dověděli špačkové a nedbajíce strašáků, napadali sad. Ty třešně natrhaly děti do košíčku a nesly je darem malému Vojtěchovi.

Nemocný se usmál na návštěvníky, kteří před ním stáli v rozpacích, a když mu podali třešně, s radostí se pustil do jídla. Podivil se lékař, že mladému pacientovi třešně tolik zachutnaly, a dovolil dětem, aby přišli Vojtíška navštívit častěji.

I přicházely děti denně k nemocnému, přinášejíce mu čerstvě natrhané třešně, a nemocný se den ode dne více uzdravoval. Líce mu opět růžověly, krev mu zase v těle hrála, až konečně směl opustit lůžko a vyjít si na dvůr. Brzy nato vyšel i z hradu a oplatil návštěvu krčmářovým dětem.

Na památku jeho šťastného vyléčení a zachránění kunětickými třešněmi konali minorité v Pardubicích každoročně třešňové slavnosti. Tyto sice časem zanikly, byly však několikrát obnoveny. Třešňový sad najdete v podhradí dodnes. Pravda, není už pernštejnský, ale třešně vypadají stejně krásně a nepochybně jsou i ony obdařeny zázračnou mocí.
 

Opatovický poklad

Sudy s unikátním archivním vínem patří k vyhledávaným podzemním bohatstvím opuštěných hradů. Skrývá je prý i sklep Házmburku. Opilci se k nim však nemohou dostat, protože nápoj hlídají hned tři kouzelní mužíčci.

Přelstít je se dosud nepodařilo. Zato prý fintou s vínem přišel k bájnému opatovickému pokladu pán hradu Kunětická hora.

Mniši z Opatovického kláštera střídavě ohrožováni oběma soupeřícími stranami v husitských válkách se rozhodli své zlato a stříbro ukrýt na jiném místě. Svěřepě ale dbali na to, aby nikdo kromě Karla IV., který je kdysi umluvil, už tento obrovský poklad nespatřil. Nacpali ho proto do vinných sudů a dovezli na Kunětickou horu. Každý by přece uvěřil, že takové pošušňání chtějí před vojáky schovat.

Možná na to naletěl i zdejší pán. Jenže jednou ho začala honit mlsná. "Však mníškům neubude, když si trochu cvaknu," pomyslel si a běžel do sklepení se džbánkem. Ať točil sebevíc, ani slza neukápla. "Safraporte," vzdychl zklamaně.

Ale protože opilci jsou vynalézaví, pokud jde o to, jak se dostat ke své dávce, nevzdal to. Rozhodl se naplnit džbán za každou cenu. Bušil do sudu tak dlouho, až se mu podařilo ho seshora přeci jen otevřít. Místo vytouženého moku však spatřil hromadu zlatých monstrancí. "Ti kujóni," rázem vystřízlivěl.

Když si po čase mniši přijeli pro ukryté sudy, s úsměvem jim je vydal. Řeholníci se tuze divili, co to v nich šplouchá. Museli ale mlčet. Vždyť sami řekli, že sem přivezli jen víno. Kunětický pán pak za jejich smutným průvodem udělal dlouhý nos. Notoričtí alkoholici, šmátrající v podzemí po plných sudech, nemusí podle legend skončit špatně.